Půl roku

Kolikrát člověk zažije lásku, která trvá navěky?

Už je to půl roku od chvíle, kdy mi do náruče dali tvé teplé tělo. Už je to půl roku, co se svět začal točit jinak. Stále potají brečím štěstím ve sprše, na procházce podél řeky anebo třeba právě teď, když si vzpomenu, že skutečně existuješ a spinkáš jen o pár metrů dál.

Nebudu se ti ani představovat. Vždyť už mě znáš. Jsem ta, kterou hledáš pohledem po místnosti a ručkama v polospánku, aby ses přesvědčila, že jsem ti nablízku. Jsem ta, která ti do upřeného pohledu tak často říká, jak moc tě miluje. Co tě bere do náruče, když pláčeš, a hladí tě po tvářičce, když už skoro spíš. Která je tu pro tebe. A bude. Pořád.

Vlastně nevím, jestli jsem dobrá máma. Co myslíš? Neumím dobře všechny básničky a často ti zpívám ty stejné písničky pořád dokola. Občas ti dám tepláčky, které ti jsou ještě trochu větší, a zapomínám ti čistit ouška a česat vlásky. Oblékám tě, i když by sis raději chtěla hrát, a beru ti z ručiček papírový kapesník, který by sis nejraději celý nacpala do pusinky. Ale věř mi, že už od první minuty dělám všechno, co je v mých silách, abys byla šťastná. A abys jednou byla ráda za to, že sis mě vybrala.

Tak mi drž palce, ano?
Tvoje máma

Zdroj fotografie: Pexels.com